Smrt a věčnost

12. června 2011 v 23:05 | Eckhart Tolle |  Eckhart Tolle


Když jdete lesem, který ještě nebyl zušlechtěn lidskou rukou, vidíte kolem sebe nejen bujný život, ale také padlé stromy, práchnivějící kmeny a hnijící listí. Kamkoli se podíváte, všude vidíte život i smrt.


Podíváte-li se trochu lépe, zjistíte, že hnijící listí a práchnivějící kmeny nejen plodí nový život, ale samy jsou plné života. Pracují v nich mikroorganismy. Molekuly mění svou strukturu. Takže všude není jen smrt. Život prochází metamorfózou. Co se z toho můžete naučit?
Smrt není opakem života. Život žádný opak nemá. Opakem smrti je zrození. Život je věčný.
Filozofové a básníci si vždycky uvědomovali snovou povahu lidské existence - zdánlivě tak reálnou, a přesto prchavou.
V okamžiku smrti se vám život může skutečně jevit jako sen, který právě končí. Nicméně i ve snu musí existovat nějaká esence, která je reálná. Musí existovat vědomí, v němž se sen odehrává; jinak by žádný sen neexistoval.
Kdo to vědomí vytváří? Vytváří jej vaše tělo? Nebo vědomí vytváří sen o vašem těle?
Proč se přestali bát smrti lidé, kteří se dostali na práh smrti? Přemýšlejte o tom.
Samozřejmě víte, že umřete, ale smrt pro vás zůstane abstraktním pojmem, dokud se s ní nesetkáte "osobně". Jestliže onemocníte vážnou nemocí nebo pokud vám umře blízký člověk, smrt vstoupí do vašeho života jako vědomí, že i vy jste smrtelní.
Spousta lidí se od strachu odvrátí, ale když si uvědomíte, že vaše tělo je smrtelné a že může umřít každou chvíli, přestanete se ztotožňovat se svou fyzickou a psychologickou formou, se svým "já". Pokud přijmete fakt dočasnosti každé životní formy, naplní vás jakýsi zvláštní klid.
Tváří tvář smrti se vaše vědomí do jisté míry osvobodí od svého ztotožnění s formou. Proto někteří buddhističtí mniši pravidelně navštěvují márnice, kde meditují mezi mrtvolami.
Většina lidí v západním světě smrt odmítá. Dokonce i staří lidé se snaží na smrt nemyslit, těla zesnulých jsou rychle odvážena, aby je nikdo neviděl. Kultura, která odmítá smrt, se nutně musí stát mělkou a povrchní, protože se zabývá jen vnějšími formami existence. Když popíráte smrt, život ztrácí svou hloubku. Možnost poznat, čím skutečně jsme, čím jsme v transcendentní dimenzi, zmizí z našeho života, neboť smrt je bránou do této dimenze.
Lidé nemají rádi konce, protože každý konec je tak trochu smrtí. Proto se lidé loučí slovy "na shledanou".
Kdykoli něco skončí - například rodinná oslava nebo dovolená - umíráte částečnou smrtí. "Forma" představující onu událost ve vašem vědomí se rozpustila. Zůstává jen pocit prázdnoty, který se většina lidí snaží necítit.
Naučíte-li se přijímat nebo dokonce vítat konce ve svém životě, možná zjistíte, že se počáteční pocit prázdnoty mění v pocit hlubokého vnitřního klidu.
Každý den se učíte tak trochu umírat, a tím se otvíráte Životu.
Většina lidí si mysli, že jejich vědomí vlastního já je velmi cenné, a z tohoto důvodu o ně nechtějí přijít. Proto mají takový strach ze smrti.
Zdá se nepředstavitelné a děsivé, že by vaše "já" mohlo přestat existovat. Vy si však toto cenné "já" pletete se svým jménem, formou a minulostí. "Já" není nic než dočasná forma v poli vědomí.
Pokud znáte pouze svou vnější formu, neuvědomujete si, že tím nejcennějším je vaše esence, vaše nejvnitrnější "já", které je samotným vědomím. A toto vědomí je věčné - takže to je to jediné, co nikdy nemůžete ztratit.
Kdykoli utrpíte nějakou hlubokou ztrátu ve svém životě - když přijdete o blízkého člověka, dům, zaměstnání nebo majetek - něco ve vás umře. Ztratíte sebevědomí a cítíte se dezorientovaní. "Co teď vlastně jsem... když jsem o tohle všechno přišel?"
Když se rozpustí nějaká forma, z níž jste se nevědomě ztotožňovali, je to nesmírně bolestivé, neboť ve vašem životě zůstane takzvaná díra.
Pokud se vám něco takového stane, neignorujte bolest, kterou cítíte. Přijměte ji. Uvědomte si, že mysl má sklony konstruovat kolem vaší ztráty příběh, v němž vám přisoudí roli oběti. K této roli patří pocity strachu, hněvu, zášti a sebelítosti. Uvědomte si, co je za těmito pocity i za tímto vymyšleným příběhem - uvědomte si onu díru, onu prázdnotu. Jste schopni přijmout ten pocit prázdnoty? Jestliže ano, možná zjistíte, že to není tak strašné. Možná vás to překvapí, ale z prázdnoty začne vyzařovat klid.
Kdykoli někdo umře, kdykoli se rozplyne nějaká životní forma v prázdném prostoru, jenž po ní zůstane, začne zářit Bůh. Proto je smrt to nejposvátnější v životě. Proto lze dosáhnout hlubokého klidu kontemplací a přijetím smrti.
Jak krátký je lidský život. Existuje něco, co by nepodléhalo smrti, existuje něco věčného?
Kdyby existovala jen jediná barva, řekněme modrá, a všechno na světě bylo modré, pak by žádná modrá vlastně neexistovala. Aby mohla existovat modrá, musí existovat něco, co modré není.
A abychom si mohli uvědomit prchavost všeho, není nutné, aby existovalo něco trvalého? Jinými slovy, pokud by bylo všechno včetně vás dočasné, mohli byste si dočasnost vůbec uvědomit? Není uvědomění si přechodnosti všeho důkazem, že v sobě máte něco, co nepodléhá rozkladu?
Ve dvaceti si uvědomujete své tělo jako vitální a silné; o šedesát let později si uvědomujete své tělo jako staré a zesláblé. A ačkoli se změnilo i vaše myšlení, nezměnilo se vaše vědomí, které si uvědomuje, že vaše tělo zestárlo a vaše myšlení se změnilo. Toto čisté vědomí je ve vašem nitru věčné. Je to Jediný Život. Můžete o to přijít? Nemůžete, protože tím jste.
Někteří lidé se těsně před smrtí stanou klidnými a téměř průzračnými, jako by něco vyzařovalo z jejich rozpadající se tělesné formy.
Někteří velice staří nebo nemocní lidé se během posledních týdnů, měsíců nebo dokonce roků života stávají téměř průhlednými. Když se na vás dívají, z očí jim září jasné světlo. Tito lidé už necítí žádné psychologické utrpení. Už se dávno odevzdali a jejich ego se rozpustilo. Umřeli dlouho před svou fyzickou smrtí a v poznání, že v sobě mají něco nesmrtelného, našli hluboký vnitřní klid.
Každá pohroma či neštěstí obsahuje potenciálně spásnou dimenzi, kterou si obvykle neuvědomujeme.
Nesmírný šok neočekávané smrti může vyburcovat vaše vědomí z jeho ztotožnění s vnější formou. V posledních okamžicích života, těsně před tělesnou smrtí si uvědomujete sami sebe jako čisté vědomí oproštěné od jakékoli formy. Náhle zmizí veškerý strach a zůstane jen hluboký klid a vědomí, že "všechno je v pořádku" a že smrt je jen rozpuštěním formy. Uvědomíte si, jak je smrt vlastně iluzorní - stejně iluzorní jako tělesná forma, s níž jste se ztotožňovali.
Smrt není anomálie ani děsivá událost, jak by vás ráda přesvědčila moderní kultura, smrt je to nejpřirozenější na světě; je stejně přirozená jako její protiklad - narození. Vzpomeňte si na to, budete-li sedět u postele umírajícího.
Být svědkem posledních okamžiků života umírajícího je posvátný akt a velké privilegium.
Až budete sedět u postele umírajícího, neodmítejte žádný aspekt toho zážitku. Nepopírejte nic z toho, co se děje, a nepotlačujte své pocity. Vědomí nemožnosti pomoci umírajícímu vás možná rozesmutní nebo rozzlobí. Přijměte své pocity. A jděte ještě dál: přiznejte, že nemůžete vůbec nic dělat, a smiřte se s tím. Hluboce se odevzdejte každému aspektu toho zážitku, vzdejte se svým pocitům i bolesti, kterou umírající zakouší. Odevzdaný stav vašeho vědomí a hluboký klid, jenž to přináší, usnadní umírajícímu odchod z tohoto světa. Bude--li vhodné něco říci, slova přijdou z ticha ve vašem nitru. Nicméně nebudou příliš důležitá.

S tichem přichází požehnání: hluboký klid.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bo Bo | 13. června 2011 v 0:50 | Reagovat

.... bezchybne, len ja sa bojim bolesti.
Ked mi zomrela mama bolo mi 19. Nahle, necakane a prisla informacia, ze sme mravceky na mravenisku zeme a nebolo v tom ziadne zdesenie.
V marnici lezalo biele telo mamy, biele a spokojne. Sice mi dlho trvalo prijat klud, ze sa stalo, ale po 2otich rokoch si myslim, ze tato smrt bola v moj prospech.

2 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 15. června 2011 v 21:11 | Reagovat

Není co víc dodat ... :-)

3 mushroom mushroom | 19. ledna 2014 v 11:59 | Reagovat

ahojky, krásně napsané, ráda čtu o těchto tématech, fakt mi to i zvedlo náladu a věřím na duši: přece to nejde, že jsme nikdy neexistovala, na chvíli vznikla a pak zase nic, musela jsem tu být, jsem a budu :-)

4 Regulus Regulus | 15. února 2016 v 22:36 | Reagovat

Krásně vysvětlené!
Bohužel malokdo si to uvědomuje. Je to jediná pravda, kterou člověk objeví jedině sám v sobě. Nikdo jiný ho o tom nepřesvědčí. Musí najít a uvědomit si svou nejniternější podstatu, že pouze věčně JE mimo čas, smrt, počátek, konec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.