Záhada Antarktidy

29. prosince 2010 v 14:53 |  Články
15.03.2010 18:07

Převzato -

Tato invaze na antarktický kontinent byla pojmenována "Operation High Jump" a byla tvořena 4700 členy vojenského personálu, šesti helikoptérami, šesti létajícími čluny Martin PBM, dvěma hydroplány, patnácti dalšími letadly, třinácti podpůrnými loděmi amerického námořnictva a letadlovou lodí Philippine Sea.Zdá se být neuvěřitelné, že tak krátce po válce, která zdecimovala většinu Evropy a ochromila globální ekonomiky, byla podniknuta expedice do Antarktidy s takovým chvatem (využila hned první antarktické léto po válce), za takovou cenu a s tak obrovskou vojenskou výbavou - ledaže by tato operace byla nezbytná pro bezpečnost Spojených států.

Hlavní jednotka byla rozdělena do tří skupin. Centrální skupina se skládala z USS Mt. Olympus (komunikace); USS Yancey (zásobování); USS Merrick (zásobování); USS Sennet (ponorka); USCGC Burton Island (ledoborec) a USCGC Northwind (ledoborec). Východní skupina se skládala z USS Pine Island (obslužný hydroplán); USS Brownson (torpédoborec) a USS Canisteo (tanker). Konečně zde byla třetí skupina, kterou tvořily USS Currituck (obslužný hydroplán); USS Henderson (torpédoborec a USS Capapon (tanker). Operace měla také k dispozici letadlovou loď USS Philippine a pozemní skupinu pod vedením velitele Clifforda M. Campbella. Po přistání v Antarktidě jednotka začala s průzkumem kontinentu.

Potom mise, o níž se předpokládalo, že potrvá 6 až 8 měsíců, dospěla do předčasného a rozpačitého konce. To, co následovalo, bylo také utajováno, ale je známo, že Byrd byl okamžitě po svém návratu předvolán do Washingtonu a vyslýchán Bezpečnostními službami. Admirál Byrd prohlásil, že je naléhavé, aby Spojené státy podnikly okamžitá obranná opatření proti nepřátelským regionům. Admirál dále tvrdil, že nechce nikoho zbytečně strašit, ale je hořkou realitou, že v případě nové války by Spojené státy byly napadeny létajícími objekty, které jsou schopné doletět od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí. Admirál Byrd opakoval své tvrzení, které bylo výsledkem jeho osobních znalostí získaných na severním a jižním pólu, na tiskové konferenci pro International News Service. Vezmeme-li v úvahu, že toto všechno se přihodilo rok po válce, která skončila porážkou Německa, je to ještě znepokojivější. Kdo byl tedy onen nepřítel, který vlastnil nebo létal s těmoto stroji? Německo bylo zjevně poraženo a neexistovaly důkazy, že nově se vynořivší nepřítel, Rusko, vlastní takovou nadřazenou technologii. Začaly kolovat pověsti, že v době, kdy již byla porážka Německa jistá a jednotky Spojenců pronikaly do Evropy, vybraný vojenský personál a vědci opustili vlast a založili v Antarktidě základnu, kde pokračovali ve vývoji pokročilých letadel, založených na mimozemských technologiích. Zde je zajímavé poznamenat, že na konci války Spojenci spočítali, že 250.000 Němců je pohřešovaných, i když brali v úvahu zraněné a mrtvé.Přestože to může znít neuvěřitelně, existuje značné množství důkazů, podporujících tvrzení o německé základně, protože na samém začátku 2. světové války Němci podnikli invazi do části Antarktidy a prohlásili ji za součást Třetí říše. Jelikož žádná země ve skutečnosti "nevlastnila" kontinent a nemohla být tudíž dobyta, zdálo se Němcům, že nejefektivnějším způsobem "dobytí" části kontinentu bylo, cestovat tam fyzicky, prohlásit toto území za německé a čekat na reakce ostatních zemí.

Loď Schwabenland opustila přístav Hamburk 17. prosince 1938 a přesně sledovala naplánovanou trasu na jižní kontinent. Za dobu o málo delší než měsíc loď připlula k ledem pokryté Antarktidě a 20. ledna 1939 spustila kotvu. Expedice strávila tři týdny na Pobřeží princezny Astrid a na Pobřeží princezny Marty v Zemi královny Maud. Během této doby dvě letadla ze Schwabenlandu, "Passat" a "Boreas", podnikla 15 průzkumných letů napříč územím Antarktidy o ploše zhruba 600.000 čtverečních kilometrů a pořídila více než 11.000 leteckých snímků speciálně upravenými "Zeiss Reihenmessbildkameras RMK 38". Téměř jedna pětina Antarktidy byla prozkoumána tímto způsobem a poprvé byly objeveny oblasti bez ledu s jezery a známkami vegetace. Skutečný účel této expedice nikdy nebyl uspokojivě vysvětlen; bylo nám zanecháno jenom množství hádanek, zpráv a útržků informací, které již nelze ověřit. O čem však nelze pochybovat, je, že v desetiletí, které předcházelo 2. světovou válku, Němci neudělali téměř nic, co by nezapadalo do celkové struktury příprav země na nadcházející válku. Tyto aktivity ovlivnily všechny stránky života Němců: vojenskou, civilní, ekonomickou a zahraniční politiku, inženýrství, průmysl, atd. Jelikož k zabrání Neu Schwabenlandu došlo těsně před vypuknutím války, musíme dojít k závěru, že polární expedice měla podstatnou důležitost a význam pro cíle a rozvoj plánované tisícileté Třetí říše. Že aktivity Němců v Antarktidě pokračovaly i během válečných let, dokazují historické záznamy. V období 1939 - 1941 kapitán Bernhard Rogge s válečnou lodí "Atlantis" podnikl plavbu do Jižního Atlantiku, Indického oceánu a Jižního Pacifiku a na přelomu prosince 1940 a ledna 1941 navštívil Iles Kerguelen. Je známo, že loď Atlantis navštívilo letadlo RFC-2 (letadlo ve stylu "UFO", které od roku 1940 sloužilo jako průzkumné letadlo).
Přesnou povahu a rozsah těchto aktivit pravděpodobně nebudeme znát nikdy, ale určitou představu si můžeme vytvořit z faktu, že mezi říjnem 1942 a zářím 1944 bylo v oblasti Jižního Atlantiku potopeno 16 ponorek. Zdá se, že některé z těchto ponorek, vedle své normální hlídkové činnosti, byly zapojeny i do skrytých aktivit. Například ponorka U-859, která 4. dubna 1944 ve 4:40 hod. vyplula na misi s posádkou 67 mužů, vezla 33 tun rtuti zapečetěné ve skleněných lahvích ve vodotěsných cínových bednách. Tato ponorka byla později, 23. září, potopena britskou ponorkou (HMS Trenchant) v úžině Malacca. 47 členů posádky zahynulo, ale 20 jich přežilo. Asi o 30 let později jeden z těchto přeživších námořníků otevřeně mluvil o nákladu a potápěči později potvrdily zprávy o nákladu rtuti. Významnou informací je, že rtuť se dá použít pro pohon některých typů pohonu kosmických lodí. Proč by německá ponorka převážela takový náklad tak daleko od domova?

O jaké události šlo, naznačuje prohlášení Karla Dönitze. Dönitz se stal Oberbefehlshaberem válečného námořnictva 31. ledna 1943 a vedl flotilu německých ponorek do konce 2. světové války. Jeho příspěvek k záhadě poválečné aktivity v Antarktidě spočíval v prohlášení, které učinil v roce 1943, kdy řekl, že německou flotilu ponorek nechá znovu postavit "v jiné části světa, v zemi Shangri-La - neproniknutelné pevnosti." Mluvil snad o domnělé základně v Antarktidě? Jisté je, že existují záznamy o pokračující německé námořní aktivitě v této oblasti po skončení války. O takových aktivitách neexistují oficiální záznamy, ale je známo, že během války "zmizelo" 54 německých ponorek, z nichž pouze u 11 je pravděpodobné, že se jim stalo osudným setkání s minami.

Neexistují nezvratné důkazy o existenci nacistické základny v Antarktidě, avšak je pravděpodobné že se v této oblasti přinejmenším něco dělo. Existují pro to následující důkazy:

i) Němci obsadili část Antarktidy a prohlásili ji svým územím těsně před začátkem války, kdy všechny jejich aktivity směřovaly k válce a založení tisícileté říše.

ii) V Jižním Atlantiku a v polárních oblastech byly zaznamenány aktivity německých lodí a ponorek v průběhu a po skončení války.

iii) USA podnikli invazi na kontinent se značnými vojenskými zdroji a Spojené státy zanechali zranitelné v době, kdy svět byl na pokraji Studené války. Jednotka se vrátila schlíple domů, jako kdyby byla poražena, za pouhých několik týdnů, a místní tisk v Jižní Americe o porážce psal.

iv) Admirál Byrd psal o objektech, které mohou létat od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí, a které mají základnu v Antarktidě.

v) Stovky tisíc Němců a mnoho ponorek na konci války zmizelo.

Spojitost Antarktidy s fenoménem UFO byla zpečetěna tvrzeními Alberta K. Bendera, který prohlásil, "Já vím, co jsou tyto talíře." Bender řídil organizaci nazvanou "International Flying Saucer Bureau" (IFSB), což byla malá organizace pro výzkum UFO se sídlem v Connecticutu v USA a vydávala publikaci známou jako "Space Review", která rozšiřovala zprávy o UFO. Tato organizace měla jen velmi málo členů a publikace byla šířena spíš stovkám než tisícům čtenářů, ale o kvalitě členů organizace a čtenářů nemohlo být pochyb. Samotná publikace obhajovala domněnku, že létající talíře jsou kosmické lodě mimozemského původu. Potom v říjnovém vydání Space Review z roku 1953 se objevila dvě hlavní oznámení. První článek byl nazván "Poslední zprávy" a tvrdil, "Zdroj, který IFSB považuje za velmi spolehlivý, nás informoval, že vyšetřování záhady létajících talířů a její řešení se chýlí do konečné etapy. Ten samý zdroj, od něhož máme tyto údaje, naznačil, že není vhodná doba na to, aby tyto informace byly publikovány ve Space Review." Druhé oznámení s názvem "Důležité prohlášení" znělo: "Záhada létajících talířů již není záhadou. Zdroj je již znám, ale veškeré informace o této věci jsou odpírány na příkaz z vyšší instance. Rádi bychom otiskli celý příběh ve Space Review, ale z důvodu povahy této informace je nám velice líto, že nám bylo doporučeno, abychom tyto informace neotiskli." Oznámení končilo větou, "Radíme všem, kteří jsou zapojeni do výzkumu UFO, aby byli velmi opatrní." Bender mohl vědět, "co tyto talíře jsou", ale v rozhovoru pro místní noviny později prozradil, že se rozhodl nechat si toto tajemství pro sebe po návštěvě tří mužů, kteří mu potvrdili, že jeho teorie o UFO je správná, ale nahnali mu dostatečně strachu na to, aby okamžitě zrušil svou organizaci a zastavil vydávání časopisu. Avšak v roce 1963, plných deset let po návštěvě oněch tří cizinců, byl Bender zdánlivě připraven odhalit více ze svého příběhu v z větší části nečitelné knize s názvem "Flying Saucers and the Three Men in Black" (Létající talíře a tři muži v černém). Kniha byla skoupá na fakta, avšak poutavě popisovala mimozemské kosmické lodě, které mají základny v Antarktidě. Zřejmě je pravda, že Bender byl zastrašován, aby neodhalil pravdu. Bender také zveřejnil obrázky talířů, které znal. Přesto jsme opět viděli kresby UFO se třemi polokoulemi vespod, připomínající Haunebu II., vedle objektu ve tvaru doutníku, o němž si něco řekneme později.

Ernst Zündel, německý vědec, který se stal spisovatelem, se dostal do USA v rámci operace Paperclip (Operace Paperclip byla programem pro odvlečení nacistických vědců do USA - pozn. překl.) po skončení války, který pracoval na letecké základně Wright Field (později Wright Patterson AFB, kde byly údajně uloženy trosky po havárii u Rosswellu), také činil prohlášení o povaze aktivit v Antarktidě. V 70. letech Zündel napsal knihu "UFOs: Nazi Secret Weapons?", v níž tvrdil, že UFO byly tajné zbraně nacistů, vyvinuté během 2. světové války a některé z nich byly na konci války tajně dopraveny k Jižnímu pólu. Je jisté, že taková tvrzení by upadla v zapomnění, kdyby alespoň částečně nebyla založena na skutečných událostech. K jedné takové podivné události kolem výše uvedeného kontinentu došlo v 60. letech, kdy argentinské námořnictvo bylo pověřeno oficiálním vyšetřováním podivných úkazů na obloze. Po sérii pozorování UFO argentinskými a chilskými meteorologickými stanicemi na Deception Island v Antarktidě v červnu a červenci 1965 kapitán Omar Pagani prozradil na tiskové konferenci, že "neidentifikované létající objekty existují. Jejich přítomnost ve vzdušném prostoru Argentiny je prokázaná. Jejich povaha a původ jsou neznámé a žádné jejich posouzení nebylo provedeno. Více podrobností o těchto pozorováních UFO bylo uvedeno ve zprávě v brazilských novinách "O Estado de Sao Paulo" 8. července 1965. "Poprvé v dějinách bylo zveřejněno vládou oficiální komuniké o létajících talířích. Sekretariát argentinského námořnictva ve svém komuniké také tvrdí, že jev byl pozorován vědci ze tří námořních základen a že fakta popisovaná těmito lidmi se navzájem úplně shodují. V březnu 1950 komodor Augusto Vars Orrego od chilského námořnictva vyfotografoval a nafilmoval na 8 mm film velmi velký létající objekt ve tvaru doutníku, který se vznášel a manévroval v chladném vzduchu nad chilskou oblastí Antarktidy.
Potom v průběhu ledna 1956 došlo k události, jejímž svědkem byla skupina chilských vědců, kteří letěli vrtulníkem na ostrov Robertson ve Wendellově moři, aby zde studovali geologii, faunu a další rysy ostrova. Tato zkušenost byla předmětem článku s názvem "UFO ve tvaru doutníku nad Antarktidou". Skupina pozorovala dvě lodě. "Okolo deváté hodiny dopoledne objekt číslo 1 (blíž k zenitu) zaujal horizontální polohu a vystřelil jako blesk směrem na západ. Nyní ztratil svůj kovový lesk a zářil všemi barvami viditelného spektra od infračervené po ultrafialovou. Bez zpomalení provedl neuvěřitelnou změnu směru v ostrém úhlu, vystřelil jiným směrem a udělal další ostrou změnu směru jako předtím. Tyto závratné manévry, pohyby cikcak, prudká zastavení, rychlé akcelerace trvaly asi pět minut. Potom objekt zaujal téměř stejné místo, kde ho poprvé spatřili. Nyní byl na řadě objekt číslo 2., který prováděl podobně neuvěřitelné manévry. Asi po třech minutách se také vrátil na své původní místo. Oba objekty během pohybu zářily všemi barvami, ale v klidu opět získaly svůj kovový vzhled. O pět let později byla zdokumentována další zpráva o pozorování UFO nad Antarktidou, a to Rubensem Junqueira Villelou, meteorologem a prvním brazilským vědcem, který se zúčastnil expedice na bílý kontinent. V době svého pozorování byl veteránem jedenácti expedic do Antarktidy (z toho dvakrát tam byl s námořnictvem USA, osmkrát v rámci Brazilského antarktického programu a jednou s lodí Rapa Nui). Když byl na palubě ledoborce amerického námořnictva jménem Glacier, vyplul z Nového Zélandu na konci ledna 1961, Villela pozoroval UFO na obloze nad Antarktidou, což si okamžitě poznamenal do svého deníku, včetně emocí, které přitom pociťoval. Podle zprávy, kterou vypracoval kapitán Glacieru Porter, námořnictvo USA oficiálně registrovalo incident jako "meteor nebo nějaký jiný přírodní zářivý fenomén". Jako školený meteorolog, Villela rozhodně odmítl oficiální linii. "Jak si mohli splést meteor s úplně symetrickým objektem, nesoucím anténu a zanechávajícím stopu bez jakékoli známky atmosferické poruchy?" Oblast Jižního Atlantiku byla také dějištěm dalšího pozorování 16. ledna 1958, kdy loď brazilského námořnictva Almirante Salddanha vezla tým vědců na meteorologickou stanici na ostrově Trinidad. Když se loď přiblížila k ostrovu, nad ostrovem se vznášelo UFO, obletělo ostrov a pak odletělo z dohledu tuctu svědků.


Ať už se v oblasti Antarktidy děje cokoli, je jisté, že tyto události nebyly izolované.

skráceno

Převzato:

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.